S rozvojem informačních technologií a sociálních sítí vyvstávají i v oblasti advokátních služeb otázky ještě nedávno zcela neslýchané a nepředvídané. Zcela otevřeně se diskutují otázky související s poskytováním právních služeb na internetu, spolupráce advokátů s jinými subjekty (internetovými zprostředkovateli), nové obchodní modely poskytování právních služeb právě na internetu a samozřejmě i obavy z toho, že trh právních služeb změněný těmito novým postupy a způsoby může být pro řadu stávajících advokátů obtížněji dostupný. Je samozřejmě pravda, že je řada advokátů, kteří s moderními technologiemi obcují nejen bez potíží, ale i s potěšením (ti vnímají hypotetický fenomén e-advokacie jako příležitost) a na druhé straně se někteří jinak zcela excelentní advokáti drží tradičních postupů a k moderním technologiím se staví s lehkým despektem (ti mohou vnímat e-advokacii celkem oprávněně jako konec starých dobrých časů).
Nuže – ono to není tak jednoduché. Především existuje významná skupina obyvatel, pro které je internet, počítač a chytrý telefon základní komunikační pomůckou a spojením s vnějším světem a kteří rozlišují mezi tím, co mohou posoudit, vyhodnotit a s čím mohou komunikovat tímto způsobem, přičemž zbytek světa pro ně do určité míry neexistuje. Pokud se informace o advokátovi, jeho zkušenosti, reference a cenu jeho služeb dozvědí přes svůj telefon, co je na tom špatného? Děje se tak přece při prodeji všemožného zboží v e-shopech a při inzerci a distribuci všemožných služeb. Navíc to prý snižuje náklady pro klienta – spotřebitele. Jenže ono to opravdu není tak jednoduché.
Poskytování právních služeb není prodej ponožek po internetu. Jedná se o činnost, která je přísně regulovaná a kterou může poskytovat jen kvalifikovaný odborník poté, co splní podmínky předepsané zákonem a nad jehož činností (která kromě odborných hledisek musí vyhovovat i určitým etickým parametrům) dohlíží stavovská organizace s významnou disciplinární pravomocí. Určité specifické parametry poskytované právní služby musí být přísně dodržovány právě kvůli ochraně klienta a jeho práv. Anonymizace internetových subjektů poskytujících právní či kvaziprávní „poradenské služby“ může lehce způsobit, že osoba nekvalifikovaná či jen částečně kvalifikovaná, na kterou se nevztahuje žádný etický kodex, povinnost mlčenlivosti nebo dokonce osoba s přímým konfliktem zájmů nebo zároveň poskytující „právní“ služby např. protistraně, bude vstupovat do této oblasti služeb, a to zpravidla ke škodě klienta/ spotřebitele.
O jakékoliv odpovědnosti nebo dokonce pojištění samozřejmě nemůže být ani řeči. Jak tedy uspokojit oba tyto zájmy klienta? Je vůbec možné spojit anonymní technologický komfort s činností, která je založena na vzájemné důvěře mezi klientem a advokátem, na povinnosti mlčenlivosti, která je advokátu dána striktně zákonem? Jak by bylo jednoduché říci – NIKDY! Příliš riskantní! Samozřejmě, že použití informačních technologií, a to i ve formě dříve neuvažované a neslýchané pro výkon advokacie, je rozhodně možné. Je však nutné dodržet několik zcela zásadních pravidel. Především – i když se budou potenciální klient a advokát jakožto osoba, která mu má poskytnout službu, kontaktovat a vyměňovat si údaje prostřednictvím technologických aplikací, musí být jednoznačně identifikováni, aby se zabránilo konfliktu zájmů. Připravovaný zákon o elektronické identifikaci bude v tomto směru jistě zásadním přínosem. Dále musí být postaveno najisto, jak se klient s advokátem dohodl o rozsahu služby i o její ceně, přičemž tato dohoda musí být v souladu se zákonem, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže. V případě, že advokát využívá k elektronické komunikaci služeb jiného subjektu, měla by tato služba mít povahu komunikační, nikoli zprostředkovatelskou, a jako taková by také měla být zpoplatněna.
Nu – „last but not least“ – subjekty, které budou používat elektronickou komunikaci vyššího typu při poskytování advokátních služeb, by pak měly mít otevřenou strukturu a být přístupné jakémukoliv advokátu či advokátní kanceláři, nikoli jen nějaké vybrané skupině Autor si je vědom, že uvedené názory budou připadat technologicky orientovaným kolegům jako příliš omezující a konzervativnějším kolegům zase jako příliš dobrodružné. Je však třeba si uvědomit, že „přechod do kybervesmíru“ jistě nelze nikomu nařizovat a vždy bude na každém advokátu, jakou cestu si zvolí.
JUDr. Martin Maisner, PhD., MCIArb.